NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > říjen 2005 > Kočičí mýty a pověry [1. strana ze 4 stran]

Kočičí mýty a pověry

Co říkají hvězdy o vašem zvířecím mazlíčku

„Když si hraji se svou kočkou, mám občas pocit, že si ona hraje se mnou.“ (Michael. E. D. Montaigne). Kočky společně se psy patří k nejčastěji chovaným mazlíčkům. Přestože nám připadá, že jsou to zvířata dobře známá, mnoho z jejich života nám dost často uniká. Kočky jsou opřede¬ny spoustou mýtů i nesmyslných pověr, jež se tvrdošíjně udržují dodnes, a kočky se bohužel někdy stávají i jejich obětí.

Soužití

V průběhu staletí soužití s lidmi zažily kočky úctu i bezmezné zatracení. Zatímco Egypťany byly kočky zbožňovány, v křesťanstvím prosáklé středověké Evropě byly považovány za zvířata od ďábla a byly upalovány na hranicích. S nástupem novověku se opět staly oblíbenými. V období baroka byly kočky ozdobami salónů. S postupem času však obyčejná kočka začala být až příliš obyčejná a nadešla doba ušlechtilých koček.
Systematický chov, jak jej známe dnes, existuje v Evropě přibližně 150 let. První výstava koček na světě se konala v Londýně roku 1871. Zde bylo možno vidět i několik siamských koček, které byly v té době dovezeny do Evropy. Popisy této mutace pocházejí přibližně z roku 1500 z Ayudhy, tehdejšího hlavního města Siamské královské říše (dnes Thajsko). Chovatelé a milovníci koček se začali sdružovat do spolků, kde si vyměňují zkušenosti, pořádají výstavy, vypisují rodokmeny, vedou plemenné knihy a určují znaky plemen. Dnes existuje množství organizací chovatelů koček. V Evropě je asi nejznámější FIFe (Fédération Internationale Féline).

Proč se říká, že jsou kočky falešné?

Člověk posuzuje zvířata hlavně podle toho, jak by chtěl, že by se měla chovat. Přitom nebere ohled na jejich přirozené chování. Pes je považován za našeho nejlepšího přítele, protože je družný, přizpůsobivý, schopný výcviku, ochotně plní naše příkazy a dokáže téměř kopírovat svého pána. Poslušnost a respekt vůči nadřízenému jedinci ovšem patří k jeho vrozeným vlastnostem. Život ve smečce i v lidském společenství je založen na podobném principu. Ovšem naproti tomu kočkovité šelmy, s výjimkou lva, žijí samotářsky a v životě se musejí spoléhat jen samy na sebe. Na tom se nezměnilo nic ani po tisíciletích soužití s člověkem. Domácí kočky od nás sice s povděkem přijímají dobré bydlo i potravu, ale nerespektují nás bezmezně. O jejich nezávislosti svědčí například i to, že pokud mají možnost, chodí pravidelně lovit, i když mají doma jídla dostatek. Jakmile chceme kočku přinutit k čemukoliv, co je jí nepříjemné, dá nám to rázně najevo. Pes nás nadšeně vítá po každém návratu, ale u kočky záleží na tom, v jakém je právě rozpoložení. Pokud nemá zrovna náladu na mazlení, a my ji přesto bereme do náručí, setkáme se s odporem a pravděpodobně s rychlým úprkem pryč "ke svému" klidu. Ale i když je náš mazlíček v pohodě a tiše vrní v náručí, může být záhy vše jinak. Někteří lidé mají ve vztahu k domácím zvířatům pocit, že za péči, kterou jim dáváme, musejí být náležitě vděčná. A pokud to vypadá, že nejsou a nechovají se tak, jak bychom chtěli, nebývá k nařčení z falešnosti daleko. Kočky ale žijí tak, jak jim velí odvěké instinkty, nejsou falešné, jsou prostě takové.

DALŠÍ STRANA