NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2005 > Bernský honič [1. strana z 5 stran]

Bernský honič

Bernští honiči jsou, jak již z názvu vyplývá, lovečtí psi. Mezinárodní kynologická federace je řadí do 6. skupiny – honiči a barváři; jsou považováni za honiče střední velikosti. Lovecké scény se psy nacházíme skutečně hluboko v historii; již ve staroegyptských hrobkách z doby 4 200 až 2 800 let před Kristem jsou k vidění lovecké výjevy. K podobným nálezům došlo ovšem i jinde, např. ve Švédsku (prehistorické jeskynní malby, značně stylizované), ve Španělsku a v jižní Francii (jeskynní malby velmi realistické).

Trocha historie loveckých psů

Pokud jde o národy žijící ve stepních oblastech, ty chovaly psy lovící spíše zrakem, než čichem; naopak v zalesněných oblastech byli používáni spíše psi vyznačující se schopností sledovat zachycenou stopu; a právě ti se považují za předchůdce pozdějších honičů. Jak, poznáváme v dílech spisovatelů řeckých (Xenofon) i římských (Columela). Již ve starověku se psi rozdělovali na lovecké, pastevecké a hlídací. Vysokého uznání požívali dobří lovečtí psi u starých Germánů, kteří krádež či zabití loveckého psa velmi tvrdě trestali.
Lov se postupně stával jen výsadou svobodných; lovecké psy chovala většinou šlechta. Například ve Francii byl chov loveckých psů na dost vysoké úrovni až do 18. století; změnu však přinesla velká francouzská revoluce.
Myšlenka chovat psy podobným způsobem jako ušlechtilé koně (tzn. s rodokmenem) se prosadila v 19. století v Anglii. Zde již nebyl brán zřetel výhradně na upotřebitelnost psů, nýbrž i na jejich ušlechtilý vzhled. Začaly se pořádat výstavy psí krásy a postupně vznikaly první standardy pro jednotlivá plemena.

Původ honičů

Většina dnešních plemen honičů má svůj zřejmý původ v jižních krajích a má se za to, že do střední a severní Evropy tento druh loveckých psů přišel ze středomoří.
Honiče zřejmě chovali Keltové, kteří holdovali lovu a postupně osídlili nejen území dnešní Francie, Španělska a západního Švýcarska, ale i Britské ostrovy. Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa, se rovněž zabývali štvanicemi zvěře a jak vyplývá ze starogermánských zákonů (Leges barbarorum – 5. až 9. století), patrně přebírali právě psy Keltů. Z původních latinských názvů psů používaných ve starogermánských zákonech pak vzešla různá dodnes používaná označení, např. segugio, sabueso, braka.
"Zlatá léta" velkých lovů propukla v 17. a 18. století, což bylo období parforsních lovů, to znamenalo rozkvět a další vývoj plemen loveckých psů v celé Evropě (na kontinentě i na Britských ostrovech; např. ve Francii v tomto období řada šlechtických rodů chovala smečky loveckých psů a pyšnila se vlastní "rasou"). Parforsní lovy byly velmi nákladné a původně probíhaly podle přísného ceremoniálu, avšak postupem času dosti zdegenerovaly a staly se spíše pochybnou zábavou. Došlo to dokonce tak daleko, že lov se stal skutečnou maškarádou, kde se vystupovalo v kostýmech a nezřídka šlo o noční radovánky.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA