NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > prosinec 2006 > Psí dušičky

Psí dušičky

Pejskaři vědí, že psi mají duši. Dvojnásob bolestné při smrti zvířete je pro ně rozhodování, kam s jeho tělem. Pro ty, kteří nemají možnost svého miláčka pohřbít třeba na své zahradě, byla donedávna jediná cesta: zavolat asanační službu.

Kdy je pes starý

Stáří pro psa začíná podle mezinárodní kynologické federace (FCI) kolem jeho osmého roku. I když se hranice stáří pro každé plemeno liší, platí, že čím větší plemeno, tím kratšího věku se dožívá. Kromě této fyziologické hranice určují délku času, který má pes vyměřen, také po předcích zděděné dispozice, vrozené i získané choroby, úrazy a způsob, jakým jsme podobné situace řešili, a v neposlední řadě denní režim včetně výchovy a výživy, kterou jsme psovi poskytovali.

Psi trpí stejně jako lidé řadou chorob, kterým jsme si navykli říkat "civilizační" a které moderní veterinární medicína dokáže mnohdy úspěšně léčit. Všichni jsme však smrtelní a jednou přijde nevyhnutelná chvíle, kdy pes zemře. Z hlediska chovatele je ještě horší situace, kdy musí sám rozhodnout o bytí či nebytí svého psa ve chvíli, kdy jeho utrpení bude větší než radost ze života.

Euthanasie – ano či ne?

Existují dva extrémy v přístupu k euthanasii. Na jedné straně "chovatelé", kteří bez rozpaků nechají usmrtit mladé a zdravé zvíře jen proto, že už je nechtějí, a na straně druhé ti, kteří milosrdnou asistovanou smrt pro svého trpícího psa odmítají.

Řešením rozhodně není vyhnat staré a nemocné zvíře doslova i v přeneseném slova smyslu na ulici, aby se věc "sama" vyřešila – protože i takové případy se stávají. K utrpení fyzickému se přidá i psychický stres ze ztráty známého prostředí, sociálních kontaktů a koneckonců i přísunu potravy, a pak umírají žalem, stávají se oběťmi nehod a násilí nebo naopak agresory.

Najít tu správnou chvíli pro rozhodnutí o dalším osudu psa je těžké, ale určitě patří k chovatelství stejně jako k životu smrt. Už když si psa poprvé přivedeme domů, měli bychom mít na paměti, že psí život bývá kratší než lidský a že jednou můžeme před podobným rozhodnutím s velkou pravděpodobností stát. Veterinář nám určitě poradí v tom, zda je možné psa léčit nebo vyléčit, nakolik jsou účinné medikamenty tlumící bolest, jestli choroba psa může ohrozit členy naší domácnosti apod., ale ostatní je jen a jen na nás. Jen my posoudíme, nakolik se vlivem bolesti nebo stáří změnila psova povaha a jak to mění např. jeho snášenlivost vůči malým dětem, pokud je máme doma nebo nás navštěvují. Ale i když jeho nemoc nikoho neohrozí, je na našem uvážení, necháme-li psa trpět, nebo mu dopřejeme bezbolestný odchod ze světa.

Současná moderní veterinární medicína užívá k usmrcení zvířat preparáty s extrémně rychlým účinkem. Krátce po aplikaci nastupuje kóma a do několika minut bezbolestná smrt.

Hřbitov, nebo kafilerie

Pro většinu lidí je smrt milovaného psa, se kterým prožili kus společného života, traumatizujícím zážitkem. Hned vzápětí je však třeba řešit i vyloženě praktické otázky. U chovných psů oznámit úhyn psa poradci chovu a plemenné knize, a u všech psů bez rozdílu původu rozhodnout, kam s jeho tělem.

Už od středověku se v blízkosti míst s vyšším stupněm osídlení budovala tzv. mrchoviště a vznikla nová specializovaná profese – antoušek, pohodný neboli ras, aby se omezily zdroje šíření nákazy a zápachu. A v 21. století můžeme odsoudit všechny pokusy o odstranění zvířecího těla odhozením do kontejneru nebo na skládku jako barbarské a především vysoce nehygienické.

Pokud pes zahyne pod koly aut, likvidaci zajišťuje městská policie (provozující i útulky a odchytovou službu). Tělo psa také můžeme přenechat příslušnému veterináři, který zajistí jeho odvoz do kafilérie ke spálení. Za tuto službu je účtován poplatek zhruba 100 až 500 korun podle hmotnosti zvířete a volí ji majitelé velkých psů a chovatelé z měst.

Většina chovatelů volí třetí cestu, kterou je zakopání těla zvířete. Je to praktické řešení, které má ale podle veterinárního zákona několik podmínek. Zvíře nesmělo vážit víc než 30 kilogramů, neuhynulo na nebezpečnou nákazu, je zakopáno s použitím desinfekčních prostředků na místě vhodném z hlediska ochrany zdraví lidí i životního prostředí, do hloubky nejméně 80 centimetrů a na pozemku, jehož majitel s tím souhlasí.

Symbolický pohřební akt a samotná existence hrobu jako místa, kde lze na psa zavzpomínat, pomůže nejen u osamělých lidí překonat pocit ztráty. Co však dělat v případech, kdy chovatel nemá k dispozici pozemek, na kterém by svého psa pohřbil?

Zahrada přátel nejvěrnějších

Zatímco v Paříži je psí hřbitov už téměř pamětihodností, u nás se podobné služby rozšiřují jen pozvolna. Když před časem přišel jistý pardubický občan s nápadem zřídit psí krematorium, podpory se u radních nedočkal. Stejné zařízení však úspěšně funguje v Brně. Jeden psí hřbitov existuje pod horou Říp, další je u obce Stará Voda v západních Čechách a v Praze-Tróji je dokonce Zahrada přátel nejvěrnějších.

Tento pietní park bojuje léta právní bitvu kolem problému s pronájmem pozemku, resp. s jeho rozšířením, což je vlastně důkazem toho, že starost o uložení ostatků domácích zvířat není záležitostí několika málo chovatelů. Pohřbívat domácí miláčky sem přijíždějí už devět let Češi i cizinci nejen z Evropy, ale také z Afriky, Ameriky a Asie. Své psy, kočky, andulky, fretky, křečky, morčata, králíčky, akvarijní rybičky a dokonce brouka nebo kudlanku nábožnou tu pochovali už dva prezidenti, řada zahraničních velvyslanců i našich hudebníků (K. Vágner), zpěvaček (S. Sklowská), herců (M. Zounar) i hereček (I. Blanarovičová), sportovců (hokejista Bubník nebo fotbalový brankář Blažek) a mnoho dalších. Po náročné službě tu odpočívají slepečtí psi i psi vozíčkářů. Celkem je tu přes dva tisíce hrobů.

Nečekejte však ponuré místo s mramorovými náhrobky a s cedulkou zakazující vstup psům. Filosofie zakladatele pietního parku pana Lukáše spočívá v tom, že majitel každého pohřbeného zvířete nechá hrob osadit okrasnou dřevinou, a jediné omezení týkající se živých psích návštěvníků se týká toho, aby psi nevykonávali svou potřebu na mladé stromky, neboť ty by tak došly úhony.

Podle Územního rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy pak mají mít hroby rozměry max. metr čtvereční, a to s parkovou úpravou – nikoliv s náhrobky, protože po naplnění kapacity Zahrady, tedy po dokončení parku a dosázení všech ozdobných dřevin, musí splynout s okolní přírodou Drahanské rokle. Snem pana Lukáše je vytvořit tu jedinečnou botanickou zahradu s dřevinami běžnými i exotickými, kam by vodili učitelé své svěřence podívat se nejen na túje, stříbrné smrčky, smuteční vrby, olivovníky nebo jabloně, ale také na korkovník, na japonskou jedli s modrými šiškami nebo třeba na kanadskou palmu, snášející bez potíží i mrazy do – 32 ^oC. Tyto zvláštnosti ostatně můžeme v Zahradě spatřit už dnes.

Přestože je park volně přístupný a návštěvní hodiny jsou pouze doporučené, nikdy se nestalo, že by se odsud ztratily konvičky, lavičky nebo hračky, které měla zvířata za svého života ráda a které majitelé položili na jejich hrob.

Všichni jsme smrtelní. Na bolest ze ztráty oblíbeného zvířete radí chovatelé mít zvířata dvě, ve vhodném věkovém odstupu. Ale každý, kdo navštívil Zahradu přátel nejvěrnějších, má jednodušší recept: mít kde zavzpomínat…

Hana Langerová

kontakt: Pavel Lukáš, Dolákova 529, 181 00 Praha 8

tel./zázn.: +420 233 550 564, mobil: +420 602 294 357

prvni_park@volny.cz

Sdílejte článek s přáteli

:: ZOBRAZTE INZERÁTY
z rubriky Psi - zadání štěňat, z dalších rubrik...

:: VLOŽTE REKLAMU
Jen my Vám zajistíme DOKONALOU reklamní plochu pro Vaši firmu, pro Vaše výrobky, pro Vaše služby...
INTERNET – NOVINY – ČASOPISY – TELETEXT TV NOVA

:: DOPORUČTE ČLÁNEK EMAILEM

:: VYTISKNĚTE SI TENTO ČLÁNEK

:: DALŠÍ ČLÁNKY Z TÉMATIKY: Psi

:: SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
• Kdybys jen věděl… (prosinec 2006)
• Co pod stromeček? (prosinec 2006)
• Na cestě se psím spřežením (prosinec 2006)
• Coursing 2.díl - Kdy a jak začít (prosinec 2006)
• Pudl velký (prosinec 2006)

VYDÁNÍ ČASOPISU:

Auditovaná návštěvnost

Planeta zvířat k dostání ve slovenském jazyce také po celém Slovensku