NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > leden 2007 > Kůň Prezewalského nebo Veselovského?

Kůň Prezewalského nebo Veselovského?

Zvířecí horoskop pro vašeho čtyřnohého mazlíčka

25.11.2006 - (ČTK) Praha - Ve věku 78 let včera v motolské nemocnici zemřel profesor Zdeněk Veselovský, přední český zoolog a dlouholetý ředitel pražské zoo. Veselovský byl známým propagátorem a popularizátorem přírodních věd, napsal desítky knih. V pražské zoo působil přes 30 let.

Panu profesorovi s láskou

Profesor Veselovský byl předním českým přírodovědcem a popularizátorem vědy. Byl zakladatelem čs. etologie (nauky o chování zvířat), stal se autorem řady vědeckých prací i populárně naučných knih (Výlety do třetihor, Chováme se jako zvířata a další), přednášel na Univerzitě Karlově a dalších vysokých školách u nás i ve světě, stál v čele organizace ředitelů zoologických zahrad, byl členem Akademie věd ČR, čestným členem Evropské akademie věd a umění, předsedal Čs. společnosti ornitologické. Plných třicet let stál v čele pražské zoologické zahrady, kterou vyzdvihl ze ZOO provinčního významu v mezinárodně uznávanou instituci s mnoha skvělými vědeckými a chovatelskými výsledky. Pod jeho vedením měla trojská zoo jeden z prvních světových odchovů gepardů, levhartů obláčkových, vlků hřivnatých, tučňáků Humboldtových a dalších obtížně se rozmnožujících druhů. Právě jeho zásluhou se podařilo zachránit mnoho živočišných druhů, přičemž světový věhlas získal záchranou koně Przewalského. Pražské stádo tohoto unikátního druhu je dosud jedno z největších na světě.

Zachraňte koně
Kůň Przewalského, Equus Przewalskii, je kriticky ohroženým druhem. Z hlediska taxonomického řazení patří do řádu lichokopytníků (čeleď koňovití, rod kůň). Je pravděpodobně přímým potomkem prakoně Equus Caballus a jediným žijícím předkem zdomácnělého koně, který se před 5 000 lety podílel spolu s dalšími druhy divokých koní na vzniku koně domácího - i když dnes už žije převážně v zoologických zahradách v počtu asi dvanácti set kusů.
Je vlastně s podivem, že přežil tisíce let až do doby nedávné a díky dlouholetému úsilí prof. Veselovského vlastně do dneška. Kůň Przewalského žil volně ve stepích Mongolska, Kazachstánu a Číny asi do 60. let minulého století. K kirgizštině se nazývá kertag, v mongolštině tachi. To, že se divocí koně dožili 20. století, bylo dáno způsobem života Mongolů v řídce osídlených oblastech i tím, že jízda na koni patřila odnepaměti k místním základním dovednostem, a to i těch nejmenších dětí. Hlavní příčinou pozdějšího úbytku koní Przewalského byl pravděpodobně rozvoj pastevectví, které divokým koním omezilo přístup k vodním zdrojům. Koncem 50. let 20. století se počet volně žijících koní odhadoval na posledních čtyřicet kusů, v roce 1964 už na pouhých patnáct, o rok později na deset a poslední jedinci byli spatřeni v r. 1968. Přes pátrání několika expedic v celé těžko přístupné oblasti nebyl od té doby spatřen ani jediný kůň Przewalského, takže byl prohlášen za v přírodě vyhynulý druh.
Až do poloviny 19. století věděli o tomto divokém koni jen mongolští kočovníci z okraje pouště Gobi. Když v roce 1879 pátral v okolí ruský plukovník a kartograf Nikolaj Przewalski, objevil zde i tato stáda dosud nepopsaných divokých stepních koní. Od místních obyvatel získal alespoň kůži z jednoho uloveného koně, kterou odvezl do Moskvy a nechal prozkoumat přírodovědcem Poljakovovem. Na základě pozorování této trofeje a kartografem poskytnutého popisu zaznamenal Poljakov znaky nového divokého koně a nazval jej po jeho objeviteli koněm Przewalského. Objev se stal v tehdejším vědeckém světě velkou senzací.

Kůň Przewalského
Na svobodě i ve výbězích žije ve stádech, která jsou složena ze tří až pěti klisen, jednoho hřebce a jejich mláďat. Vůdcem stáda je jedna ze starších klisen. Březost trvá zhruba rok a rodí se zpravidla jedno hříbě. Sociální vztahy ve skupině a vzájemnou soudržnost pomáhá utužovat vzájemná péče o srst. Při čištění stojí obvykle dva koně vedle sebe hlavami v protisměru, takže mohou mít pod kontrolou celé okolí.
Koně Przewalského lze určit podle menší, podsadité postavy s velkou hlavou a dlouhým ohonem.
Pokud má kůň Przewalského volnost, dokáže cestovat na velké vzdálenosti. Je téměř nemožné ho zkrotit, zůstává i po generace v zajetí prudký a agresivní. Stále zůstává divokým koněm.

Cesta do Evropy

První pokusy z roku 1900 dopravit divoké koně do Evropy nebyly úspěšné. Pokud už se podařilo koně odchytit, umírali buď během transportu na stres ze zajetí, nebo uměle odchovávaná hříbata na střevní katary. Průkopníkem náročných transportů byl ruský gubernátor z Altaje N. I. Assanov, kterému se během následujících dvou let podařilo dopravit do hamburské zoologické zahrady 39 odrostlých hříbat. Další odchyty byly ojedinělé a zcela skončily během 2. sv. války. Celkem se do zoologických zahrad dostalo 54 odchycených koní, ale mnozí z nich uhynuli a další se nerozmnožovali. Všichni koně Przewalského, kteří dnes žijí v zajetí, pocházejí z pouhých třinácti zakladatelů, takže je jasné, že za tohoto stavu musí docházet k příbuzenské plemenitbě.
Od 50. let začal stoupat počet koní chovaných v zajetí, kdežto stavy divoce žijících koní v přírodě byly natolik alarmující, že vědci začali bít na poplach a uvažovat o postupném návratu koní odchovaných v zajetí (ex-situ) do jejich domoviny. První mezinárodní sympózium k záchraně koně Przewalského uspořádal v roce 1959 tehdejší největší chovatel, ZOO Praha v čele s ředitelem Veselovským, která byla také sympóziem pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy – teprve druhé na světě (tou první byla plemenná kniha zubrů).
V důsledku mezinárodní spolupráce začaly stavy koní Przewalského v zajetí stoupat, takže např. v roce 1975 už žilo v šedesáti zoologických zahradách na 250 koní, o patnáct let později tisíc a za dalších deset let šestnáct set koní. Počty zvířat začaly být v mnoha zahradách problémem, protože překračovaly jejich kapacity a tak v chovech začíná cíleně převládat kvalita nad kvantitou.

Genetičtí manažeři

Vzhledem k omezenému genetickému základu (viz zmíněných třináct zakladatelů) bylo třeba přistoupit k ještě plánovitější koordinaci chovů plemene. Byl ustanoven Evropský záchovný program (EEP), který má za cíl udržet stávající stavy, vybírat do chovu jedince méně zastoupené v populaci a naopak více zastoupené nebo nežádoucí dále nemnožit. Velmi důležitým nástrojem v řízení populace se stává propracovaný genetický management, který umožňuje daleko účinněji plánovat strategii chovu v jednotlivých chovatelských centrech. Většina chovatelů přistoupila na systém rotace a výměny hřebců, aby nadále neprodukovali ve svých stádech už jen potomky s identickou genetickou výbavou.
Jedním z dalších prostředků managementu je vytváření skupin klisen. Pokud se sestaví skupina mladých klisen bez hřebce, prodlouží se tím generační interval a nedojde k nadprodukci potomků se stejným genotypem.
Jedním z mezníků v kvalitě odchovů byla také poměrně důkladná genetická analýza populace, kterou provedli v 90. letech vědci především z USA, Německa a Ukrajiny. Zjistilo se, že v genotypu téměř všech divokých koní v zajetí lze nalézt geny domácích koní. Tím se potvrdily domněnky, že i v historických dobách bylo běžné, že poměrně volně chovaní domácí koně měli v Mongolsku možnost připojovat se k divokým stádům a vzájemně se křížit. Na základě těchto výzkumů je třeba na čistokrevnost koní Przewalského pohlížet šířeji a není třeba z chovu eliminovat kusy s geny domácích koní, pokud disponují jinými geny, cennějšími pro celou populaci.

Návrat domů
K tomu, aby se obnovil výskyt koně Przewalského ve své původní domovině, byla zapotřebí nejen dlouholetá mezinárodní spolupráce mnoha států, spolků, organizací, institucí i jednotlivců.
Reintrodukční projekt vznikl v roce 1985. Nově vysazená (reintrodukovaná) populace musí být dostatečně silná a početná, aby odolala predátorům, chorobám a jiným nebezpečím, a zároveň dostatečně geneticky různorodá. Také místa vybraná pro návrat domů musí splňovat řadu kritérií, například vypouštěná populace nesmí přijít do kontaktu s domácími koňmi, aby se nerodili hybridi, musí být zabezpečeny veškeré potravní a jiné nároky včetně dostatku pitné vody, je třeba zajistit, aby v lokalitě nebyla příliš vysoká hustota predátorů atd. Je nutné vybudovat reaklimatizační stanice, připravit transporty, pečovat o koně umístěné po přemístění ve stanicích a sledovat je a ošetřovat po vypuštění do volné přírody.
Projekt takového rozsahu je obrovsky finančně a organizačně náročný a předpokládal kromě finanční podpory OSN a sloučení prostředků evropských a severoamerických zoologických zahrad i odpovídající přístup mongolské strany. Koně měli být dopraveni do aklimatizačních stanic v Mongolsku a vypuštěni do divočiny v letech 1990 a 1991. Akce však ztroskotala na váhavosti některých chovatelů a nepřipravenosti mongolské strany, především při výběru vhodných lokalit.
Proto byla dvě stáda dopravena do čínských chovných stanic a v obou se brzy začala rodit hříbata. Z aklimatizačních výběhů byli koně vypuštěni do volné přírody už v roce 1991. Mongolsko nehodlalo zůstávat nadále stranou a vybralo území vhodná k reintrodukci, z nichž v některých byli kdysi spatřeni volně žijící koně Przewalského naposledy. Ze čtrnácti různých parků a zoologických zahrad celého světa bylo postupně (od r. 1992) dovezeno do první oblasti, Tachin Talu, 94 koní (dnes tu žije už 100 koní v deseti stádech) a do oblasti Hustain Nuruu 84 koní, ze kterých je dnes už zhruba 150členná populace. Tyto a další skupiny z ostatních stanic v Mongolsku jsou už natolik četné, že dávají do budoucna velké šance na přežití druhu koně Przewalského.

Sdílejte článek s přáteli

:: ZOBRAZTE INZERÁTY
z rubriky Kočky - zadání koťat, z dalších rubrik...

:: VLOŽTE REKLAMU
Jen my Vám zajistíme DOKONALOU reklamní plochu pro Vaši firmu, pro Vaše výrobky, pro Vaše služby...
INTERNET – NOVINY – ČASOPISY – TELETEXT TV NOVA

:: DOPORUČTE ČLÁNEK EMAILEM

:: VYTISKNĚTE SI TENTO ČLÁNEK

:: DALŠÍ ČLÁNKY Z TÉMATIKY: Kočky

:: SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
• Fríský kůň (leden 2007)
• Kde se vzala kočka (leden 2007)
• Koťata jdou „do světa“ (leden 2007)
• Chov koček (nejen) v České republice (leden 2007)
• Miss kočka (prosinec 2006)

VYDÁNÍ ČASOPISU: