NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > únor 2007 > Ovce na hřbitově, had v krabici… [1. strana ze 2 stran]

Ovce na hřbitově, had v krabici…

„No to byl teda zase týden“, huhlal jsem si v neděli večer u počítače při zapisování nových pacientů a jednotlivých zásahů. To nám ten rok 2007 pěkně začíná, ale na druhou stranu mám pár zajímavějších případů pro čtenáře Planety zvířat, blesklo mi zcela zištně hlavou. Ještě než se však vrhnu na jednotlivé příběhy, rád bych několika slovy zbilancoval loňský rok. V roce 2006 jsme vyjížděli celkem k 517 případům, při nichž jsme celkem ošetřili či zajistili 1.246 volně žijících živočichů a v 30 případech vyjížděli i k zvířatům exotickým, domácím či uniklým ze zájmových chovů.

Mezi zajímavější případy patřil například odchyt bobra evropského ve venkovním bazénu Naight klubu u České Kubice, varana skvrnitého u Přeštic, orla mořského na Karlovarsku, nebo akce pod názvem Setkání v oboře, Opuštěná selátka, Francouzský čáp, Makak v autě a další příběhy. Jako každý rok, tak i ten minulý, jsme realizovali vlastní projekty druhové ochrany a ekologické výchovy. Sem patřila například záchrana vysychajícího mokřadu v Líních, rekonstrukce čapích hnízd, ptačí budky, ale i vydání druhého filmového dokumentu (Jak se jim s námi žije?) či účast na Historickém víkendu v Plzni a v Prášilech.

Personálně naše organizace neprodělala žádné výrazné změny a skupina zhruba 15 dobrovolníků s jedním placeným zaměstnancem pokrývala kompletní odborný servis jak pro volně žijící živočichy, tak obyvatele Plzeňského kraje. Ekonomicky jsme si na tu celorepublikovou hrůzu vedli docela slušně a do nového roku vstoupili se slušnou finanční rezervou, bez dluhů a nezaplacených pohledávek. Celkově lze rok 2006 z pohledu činnosti a chodu organizace hodnotit jako velice příznivý, i když z ornitologického hlediska šlo kvůli mizernému počasí spíše o rok viditelně podprůměrný. Každopádně věříme, že ten letošní bude ještě lepší a to hlavně i pro volně žijící živočichy.

Ovce na hřbitově.

Dobrý den, u telefonu Městská policie Plzeň, služebna – Doubravka. Pane Makoni, máme trochu problém. Návštěvníci ústředního hřbitova nám na nouzovou linku dispečinku hlásí pohyb dvou domácích beranů mezi hroby Plzeňského ústředního hřbitova. Naše odchytová skupina je u jiného zásahu a nemůže tam dorazit. Berani ožírají smuteční věnce, výzdobu a děsí lidi. Na místě je již náš pěší strážník, ale ten si na ně netroufá a hlavně je nemá jak odvézt.

Jasně jedeme tam hned, náhodou jsem kousek od hřbitova. Zavolám kolegovi a nějak to zvládnem. A opravdu. Vjíždím na hřbitov a nevěřím vlastním očím! Sice místo avizovaných beranů vidím pouze dvě ovce domácí, ale zato obrovské a chundelaté. Zkušeně se špacírují mezi hroby, okukují náhrobky, sem tam si něco zobnou a jdou zase dál. Se špetkou nadsázky to vypadalo, jako když dvě nešťastné ovečky hledají náhrobek se jménem Beránek a nemohou si vzpomenout, kde že vlastně ten jejich příbuzný leží. Naštěstí se pohybovali směrem k obvodové zdi hřbitova a tak když dorazil kolega Václav, měli jsme je téměř v rohu oplocení. Vytáhl jsem síť, rohlík, lepenku a akce začala. Kolega zkušeně ovce zatlačil do rohu, když se proti němu rozběhly, chytil je za vlnu na hřbetě, sklopil jim hlavy a přimáčkl je k sobě. Klidně na ně hovořil a za chvilku už leželi na boku se svázanýma nohama. Vůbec jsem netušil, že se jedná o tak klidná zvířata. Na stanici, kde pro ně byla již připravena naše největší voliéra, jsme je převezli ležící v zadním prostoru auta. Pravda, na písku mezi větvemi v těsném sousedství bílého čápa vypadali poněkud komicky, ale jiné místo nebylo a při stavbě stanice jsme s ovcemi opravdu nepočítali. Druhý den celá akce jako zajímavá novinka proběhla regionálními medii, a tak již v deset hodin dopoledne putovaly ovečky svému původnímu majiteli. Ten je údajně pásl na lukách u hřbitova, když mu je volně pobíhající psi rozehnali. Původně ovce běhaly v technickém parku ústředního hřbitova, ale pak otevřenými vraty u krematoria prošly až na hlavní plochu mezi hroby. Pán zjistil, že na hřbitově nemá šanci zjančené ovce sám chytit, a tak pokojně odešel domů s tím,že večer se pro ně vrátí. Poněkud nepochopitelná, ale bohužel skutečná realita. Druhý den slyšel v rádiu, že ovce jsou u nás, a tak s kárkou, ve které jsme jako děti vozily starý papír do sběrny, stál na Záchranné stanici před vraty. S určitým údivem jsem sledoval, jak ovce svázal, naložil na trakař a zmizel v dáli. Byl jsem tak překvapen, že jsem mu ani nestihl napočítat nám vzniklé náklady a sáhodlouze prověřovat jeho majetkoprávní vztahy. Oni totiž obě ovce byly bez ušních značek, tetování a jakéhokoliv označení. Kdybych onoho poněkud svérázného chovatele osobně neznal, tak bych mu jen s těží mohl zvířata vydat a věřit, že se právě jemu ztratila.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA