NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2007 > Psi, kteří milují zimu [1. strana ze 3 stran]

Psi, kteří milují zimu

Co říkají hvězdy o vašem zvířecím mazlíčku

Dnes podrobně o severských saňových psech

Severští saňoví psi

U nás jsou nejznámější ze všech severských psů: jsou to aljašský malamut, sibiřský husky, samojed a grónský pes. Kynologicky uznávanými plemeny jsou dále kanadský eskymácký pes a ruští severští saňoví psi.

Historie

Už na skalních stěnách z mladší doby kamenné jsou v Bohuslännu ve Švédsku zobrazené lovecké výjevy, kterým vévodí saně tažené zvířaty podobnými psům. Tedy nejen psi, ale i saně jsou lidstvu známy už od neolitu.

Život na dalekém severu byl jistě tvrdý, ostatně tehdy stejně jako dnes. K lovu bylo zapotřebí součinnosti člověka a psa, takže výběr psů k práci a tedy i k chovu, probíhal na čistě praktickém základě přežít. Psi byli krmeni jen v zimě, a v letním období, kdy jich nebylo zapotřebí k tahu saní, byli odkázáni sami na sebe. Pes, který nebyl schopen další spolupráce, býval utracen a posloužil ostatním členům smečky jako potrava. I v nejkrutějších mrazech museli tito psi spát venku ve sněhu. Takové podmínky přežívali jen ti neojodolnější - a Eskymáci tak vytvořili základy plemen s mocnou tělesnou stavbou, bezvadnou mechanikou pohybu a hustým kožichem s hrubými pesíky a důkladnou podsadou, u kterých bylo zároveň důležité lovecké zaujetí pro lov sobů, medvědů a tuleňů. Rozhodně nezáleželo na povaze psa, na jeho hlídacích schopnostech a už vůbec ne na barvě srsti.

Schopnost tahu a spolupráce při lovu nebyly jedinými důvody, pro které Eskymáci psy chovali. Sloužili také jako zásobárna masa a z jejich kožichů se zhotovovaly oděvy.

Život psů na pobřeží Severního ledového oceánu kolem roku 1822 popsal F.V.Wrangel. Psi podle jeho poznatků trávili celý svůj život pod širým nebem, v létě si vyhrabávali jámy v zemi nebo trávili celý den ve vodě na ochranu proti mračnům komárů, za mrazů hledali stočeni do klubíčka ochranu pod sněhem, kde si chránili čumák hustou oháňkou.

Další zpráva o saňových psech pochází z roku 1903 z pera vévody Abruzzského, který se zúčastnil expedice na severní pól. Zdejší psy popsal co do barvy srsti jako většinou bílé, černobílé, hnědé nebo ocelově šedé, a z hlediska kvality srsti buď jako hustou a krátkou, nebo zas dlouhou a kadeřavou, stavba těla byla jak štíhlá, tak robustní a těžká, podobali se liškám i vlkům a ti největší jedinci dosahovali 60 centimetrů výšky... Společnými znaky byla široká hruď, silné nohy, špičaté nastražené uši a dlouhý osrstěný ocas.

Z tohoto popisu je patrné, jaká byla situace na počátku čistokrevného chovu saňových psů.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA