NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > říjen 2008 > ZOO Plzeň „V“ [1. strana ze 3 stran]

ZOO Plzeň „V“

Podzim se pomalu vkrádá za naše okna, rok spěje ke konci a náš abecední seriál má před sebou několik závěrečných pokračování. Dnes se zastavíme u savců, jejichž jména začínají od písmenka V.

Nejprve návštěva u vlků

Vlk, nebo také pes hřivnatý je zajímavým a spíše lišku připomínajícím zástupcem psovitých z Jižní Ameriky. Dosahuje maximální hmotnosti 25 kg, délky těla 107 cm, po 62 - 66 dnů trvající březosti rodí převážně 2 - 3 mláďata, která se osamostatňují po 15 týdnech. Obývá okraje lesů a travnaté savany, na kterých uplatní své vysoké nohy. Nápadně veliké uši napovídají, že sluch tohoto vlka je vynikající. Živí se především drobnými hlodavci a ptáky, loví i hmyz. Miluje také sladké a přezrálé ovoce, které s oblibou vyhledává, rád hledá např. lilky. V ZOO je proto součástí jeho jídelníčku i sladká kaše, dětské přesnídávky a měkké banány. Za povšimnutí stojí jeho zvláštní způsob chůze - vlk hřivnatý je mimochodník, to znamená, že vykračuje oběma končetinami na jedné straně těla současně. Prvá dvě mláďata, Lord a Vendula, narozená v plzeňské ZOO, musela být odchovávána uměle, třetí vrh již odchovala samice sama, dosud bylo odchováno 12 mláďat ve 2 generacích. V lednu 2008 oslavila babička rodiny, samička Ari, již 15. narozeniny a stala se nejstarší vlčicí hřivnatou v Evropě.

Vlk (obecný) spolu s dalšími druhy čeledě psovitých se ve čtvrtohorách rozšířil takřka po celém světě. Na území České republiky je vlk doložen až z poslední doby ledové, a to v úzkém vztahu s lovci mamutů před 25 000 lety. Byl často loven, ale i uctíván a pravděpodobně jako první živočich u nás i částečně ochočen. Plzeňskou smečku v nejseverozápadnějším výběhu zoo, postaveném v roce 1999, vede Bobo ze Slovenska a místní odchovankyně Amanda, zbytek tvoří jejich mláďata.

Pro úplnost dodejme, že v Americe žije vymřením ohrožený druhý druh vlka Canis rufus; dále mívá vlčí přízvisko asijská psovitá šelma dhoul - vlk rudý (viz. Kniha džunglí) a v severoafrických horách se vyskytuje vzácný vlček etiopský.

Vačnatci, hmyzožravci a ostatní savci

Vakoveverka létavá dokáže při skoku plachtit až padesát metrů. Říká se jí také cukrová, protože se živí zejména šťávou z eukalyptů. Žije v malých skupinách, kde se členové poznávají podle pachu. V chladu nebo při nedostatku potravy se stočené do klubíčka k sobě tulí v doupěti a šetří tak energii. Může upadnout i do stavu strnulosti. V plzeňské zoo obývají společnou expozici s klokánky a kusu. V sousední ubikaci se vystřídali vakorejsci a vakoplšíci. Vakorejsek čtyřprstý je čilý jen v noci. Ve dne se před horkem skrývá v noře. Žije v rodinných tlupách, a protože nemá vyvinut vak, mláďata se musí přidržovat matčina kožichu. Na rozdíl od ostatních vakorejsků nemá palec na zadních tlapkách. Patří do čeledi kunovcovitých, kteří v Austrálii nahrazují šelmy. Domorodci i Angličané jej nazývají kowari. Pokud v zimě nestačí sluneční paprsky vyhřát jeho prochladlé tělo, upadá do krátkého zimního spánku. Tento drobný vačnatec patří do samostatné čeledi vakoplšíkovitých (Acrobatidae). Velký je asi jako myš, má nápadné velké černé oči a ocas (kolem 8 cm dlouhý) s tuhými, do strany rostoucími chlupy, který připomíná ptačí pero. V noci velmi obratně leze v korunách stromů, a přestože má oproti vakoveverkám menší lem, dovede plachtit 10-20 m. Samice plachtí dokonce s mláďaty, která už opustila vak a vozí se na jejích zádech. Živí se sladkým ovocem a nektarem. Žije na východním pobřeží Austrálie.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA