NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > říjen 2008 > Expedice Norsko 2008 [1. strana ze 2 stran]

Expedice Norsko 2008

Možná, že vás dnešní nadpis poněkud zaskočil a že jste si položili otázku, kde se Záchranná stanice živočichů z Plzně vzala tak daleko na severu. Ale po patnácti letech práce na stanici jsem se vydal na řádnou dovolenou a čtrnáctidenní putování po Norsku. Vybaven hlavní organizátorkou akce (přítelkyní Hankou), fotoaparátem, dalekohledem a průvodcem jsem vyrazil za krásami této země a jedinečnou severskou přírodou. Díky pečlivě připravenému plánu cesty jsme se mohli podívat na ledovce, fjordy, ostrovy, řeky, vodopády, skalní útesy i pláně. Překročili jsme severní polární kruh, viděli stáda sobů, nádherná jezera, ostrovy Lofoty, národní park Dovrefjell, nejvyšší hory (střechu) Norska v NP Jotunheimen, Oslo, Trondheim, Narvik a mnoho dalších míst. Co lokalita, to specifický ráz přírody, živočišné druhy a obyvatelé. Jelikož se jednalo opravdu o velice zajímavou cestu plnou různých zážitků, rád bych se s Vámi podělil o ty nejzajímavější postřehy spojené, samozřejmě, s pozorováním volně žijících zvířat.

Národní park Dovrefjell

Obrovská pláň borůvčí, brusinek, vlochyní, lišejníků, kamenitých pahorků, čistých potůčků a mokřadů, sem tam zakrslé druhy bříz a vrb, v pozadí hora Snohetta. To je národní park Dovrefjell o rozloze 4367 m2 v centrální části Norska, kam byly v polovině 20. století zdejšími ochranáři navráceny dvě desítky pižmoňů severních, původem z Grónska. Tento zajímavý sudokopytník se dnes vyskytuje pouze v některých oblastech Grónska, Kanady, Aljašky a ve dvou norských národních parcích. Zde byl ale na počátku 20. století lidskou rukou v podstatě vyhuben. Díky reintrodukci a ochraně dnes norské stádo čítá okolo 80 kusů. Podle tištěného průvodce se jedná o nebezpečné zvíře, které se doporučuje pozorovat z minimální vzdálenosti 200m a pokud možno příliš nerušit. Tato robustnější kráva s dlouhou srstí a na silných nohách má totiž docela slušně špičaté rohy, kterými pižmoň v minulosti bez problémů dokázal rozpárat třeba vlka či jiného vetřelce. V případě ohrožení zásadně neutíká a vědom si své velikosti je připraven se náležitě bránit. Po parku se zvířata pohybují volně v menších stádech, většinou statná kráva spolu s býkem a několika mláďaty. Každá tlupa má své teritorium a už na první pohled bylo vidět, že přiblížit se k pižmoňům příliš blízko, opravdu není zrovna dobrý nápad. Samec obezřetně hlídá svou rodinu a jakmile se skloněnou hlavou začne varovně hrabat kopytem, je lepší se dát na ústup. K tomu všemu téměř žádné stromy a když už najdete nějaké to křovíčko, tak vylezete po jeho tenkých větvích maximálně do výšky tak dvou metrů. I když vám autor průvodce radí, že když náhodou pižmoně překvapíte, tak rozhodně nemáte utíkat, ale pomalu couvat. Po pravdě řečeno tváří v tvář naštvané téměř půl tunové hromadě masa si nedovedu dost živě představit, že bych neutíkal, ale na druhou stranu pižmoň dokáže běžet rychlostí až 60 km v hodině, a tak bych v přehledné krajině s minimem vyššího porostu mnoho šancí asi neměl. I přesto jsme se vybaveni základními informacemi, s určitým respektem i ostražitostí vydali hledat zdejšího neohroženého krále rozlehlých plání. A nutno podotknout, že jsme měli štěstí. První rodinku jsme našli hned kousek od hranice národního parku. Pět dospělých pižmoňů a jedno menší mládě jsme zastihli při podvečerní pastvě. Volně se posouvali krajinou a cíleně směřovali ke dvěma zakrslým, větrem pokrouceným břízkám. Využili jsme proto příznivého větru a chabého porostu k zamaskování. Zhruba po půl hodině přišli pižmoni opravdu až k nám. Z bezpečnostních důvodů jsme se uchýlili do větví bříz cca 1,5 m nad zem. Zvířata se pokojně pásla a přibližovala. Když jsem měl mladého býka zhruba na 30m od sebe, tak mi hlavou běhaly různé myšlenky. Zuřivě jsem fotil, ale třesoucí se ruka a cvakání fotoaparátu mě prozradilo. Býk zvedl hlavu, zamžoural do křoví a zůstal stát. Bylo mi naprosto jasné, že o bezpečné vzdálenosti nemohla být ani řeč, a tak jsem pouze nervózně čekal, co zvíře udělá. Naštěstí jej naše přítomnost nijak nerozladila, věnovalo se dál pastvě a s celým stádem popošlo zase o kousek dál. Nechali jsme tedy pižmoně minout naši pozorovatelnu a až když byli dostatečně daleko, slezli jsme a pro tento den park opustili. Ještě dnes mě při vzpomínce na nehybné kravské oči a tvář bez jakékoliv mimiky trochu mrazí, ale musím přiznat, že zážitek to byl naprosto jedinečný a jsem moc rád, že jsme pižmoně vůbec mohli v divoké přírodě vidět.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA