NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2008 > Agresivita psů [1. strana ze 2 stran]

Agresivita psů

Agresivita je emoce, která spouští a provází instinkt agrese. Po uskutečnění agrese tato emoční hladina klesá.

Agresí označujeme útok, jeho náznak nebo ritualizovanou formu útoku proti jinému jedinci stejného živočišného druhu. Agrese se může objevit:
• při zaujímání a hájení hodnostního postavení ve smečce
• při obraně teritoria
• při obraně potravy
• při výběru pohlavních partnerů
• při obraně potomstva
Agrese je u psa řízena podle dědičného programu. Výrazům hrozby ani základním způsobům útoku se zvíře nemusí nijak učit a dokonce ani žádným výcvikem nelze změnit vrozený výraz hrozby.

Agresivní pes a jeho vztah k lidem

Jak již bylo řečeno, agresivní chování psa je součástí vnitrodruhových vztahů. Může tedy vůbec existovat agresivita psa vůči člověku?
To, jestli domácí pes projevuje agresivitu vůči lidem, je dáno tím, jak probíhalo v jeho určité vývojové fázi vtiskávání, resp. vštěpování. To je období obzvláště senzitivní periody mezi třetím až sedmým týdnem života, kdy si štěně vtiskává do paměti obraz příslušníků svého druhu. Běžně vychovávané štěně si tak vštípí obraz psů i lidí, takže do jisté míry se tak člověk stává pro psa příslušníkem téhož druhu. To je důvod toho, proč se nedostatečně ukázňovaní psi snaží později v rodině zaujmout místo vůdce smečky a útočit, hrozit a chovat se agresivně k jejím jednotlivým členům. Také pes bránící "své" území před návštěvníky ukazuje celou škálu agresivních projevů od vrčení až po útok, a je lhostejné, zda je vetřelcem pes nebo člověk: všechny projevy jsou stejné v obou případech.

Projevy hrozby

Typickým projevem agresivity je hrozba, ritualizovaná forma útoku. Pes ukazuje pohotovost k útoku a představuje své zbraně; když hrozba zafunguje, útok už nenásleduje.
Svrchovanou hrozbou sebevědomého psa představuje svraštění horního pysku, vrásky na nose a na čele, obnažení zubů se špičáky až k dásním, přičemž se koutky mordy zaoblí do písmene U, maximální vztyčení ušních boltců s vnitřní stranou namířenou k protivníkovi, upřený pohled, zježená srst na krku a hřbetě, pozdvižený ocas a specifické vrčení, o mnoho hlubší než za normálnějších okolností.
Všeobecně se soudí, že pes nebo ochočený vlk dokáže na člověka zaútočit zdánlivě bez jakéhokoliv výrazu hrozby. Jak ale dokázaly série rychle po sobě exponovaných fotografií psů za pletivem těsně před útokem, některý z výrazů hrozby je patrný vždy, třebas jen na velmi krátkou dobu, takže se velmi snadno přehlédne. Takový rychlý způsob útoku zpravidla předvádějí velmi sebevědomí jedinci a alfa-jedinci ve smečce, případně patologicky narušení psi.

Vrozené zábrany agresivity

V sociálním životě skupiny zvířat je biologicky výhodnější, když k přímé agresi nedojde. Proto se vyvinuly přirozené "brzdy".
Jednou z nich je mládí: dospělí psi nenapadají štěňata, zpravidla obdobná tolerance je i ve vztahu psů k dětem. Výjimkou jsou psi, kteří už mají s dětmi své špatné zkušenosti.
Další zábranou je samičí pohlaví: samci vlků a psů feny běžně nenapadají. Pokud je tato blokáda porušena, je více než pravděpodobné, že zábrany nebudou platit ani v jiných případech, a je proto třeba takové psy z chovu vyřadit.
Poslední přirozenou zábranou jsou gesta a výrazy poraženého protivníka, z nichž nejvýraznější je převalení se na záda a odhalení nekrytého břicha.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA