NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2008 > Historie kočičího rodu IX. [1. strana ze 2 stran]

Historie kočičího rodu IX.

Ruská modrá kočka je zvláštní plemeno koček, které je nápadné svým graciézním zjevem i projevy, zvláštní modrou barvou s jakoby stříbřitým leskem, dvojitou strukturou srsti a ostře zelenýma očima …

Nejznámějším kocourem plemene ruských modrých koček byl zajisté Vasko, oblíbenec cara Mikuláše I. Jemu podobné kočky dovezli do vlasti v roce 1860 angličtí námořníci z ruského Archangelska. Proto se jim později začalo říkat archangelské, ale též španělské nebo maltské. Na přelomu předminulého století byly všechny modré kočky v Anglii vystavovány společně. Teprve po roce 1912 byly rozděleny na britské, evropské a nejštíhlejší ruské. Druhá světová válka ani tomuto plemenu nepřála. O jeho znovuoživení se zdárně postarali skandinávští chovatelé, především Švédové.

Standard ruské modré byl mezinárodní organizací FIFe uznán a definován v roce 1965. První český se objevil v publikaci Máte doma kočku od Miroslava Soukupa (1969). "Tato kočka se silně odlišuje od obyčejných evropských krátkosrstých koček, protože je štíhle a podlouhle stavěná (egyptský typ). Je půvabné skladby, protáhlé hlavy a krku, úzké lebky, ubíhavého čela, má jemně stavěné, delší údy. Barva oka je zelená, oproti kartouzské, která je má žluté až oranžové. Barva srsti je stejnoměrně modrá bez tygrování a bez stínování. Srst je krátká a ploše přilehlá. Přednost je třeba dát světlé, jasné modři bez jakékoliv bílé."

První ruskou modrou kočku u nás jsem zaznamenal ve výstavním katalogu z III. mezinárodní výstavy v Brně v roce 1971. Bylo to kotě Ariadne v. Ayudhya vystavovatelky Suzanne Summerville ze Západního Berlína. Jako dospělá byla ještě vystavena další rok na celostátní výstavě s mezinárodní účastí v Plzni. Zajisté zaujala paní Tatýrkovou z Prahy natolik, že ze stejné západoněmecké chovatelské stanice Dr. Fulleové přivezla v roce 1973 první rusku do tehdejšího Československa. Jmenovala se Irina von Ayudhya. Zda byla jenom pro radost, nebo se uplatnila i v chovu, nevím. Pravděpodobně ne.

"Jedno jarní sobotní ráno jsem šla svou oblíbenou cestou do Stromovky do práce. To bývaly ještě pracovní soboty, psal se totiž rok 1975. Před Bruselským pavilonem bylo srocení davů. Všichni čekali, až se otevřou brány mezinárodní výstavy ušlechtilých koček. Do práce jsem ten den nedorazila. I já se kochala krásou těch ušlechtilých šelmiček. Byla jsem jako většina laiků okouzlena modrými kočkami. Jedna byla na prodej! Měla to být britská modrá. Byla sice štíhlejší, měla delší nos a oči nějak do zelena. No, neměla ani průkaz původu. Chov koček u nás byl v té době ještě v plenkách. Pojmenovala jsem ji po slavné lvici Else. Tehdy jsem to netušila, ale ten den mi od základu změnil celý život." Tak vzpomíná na svoje chovatelské začátky dlouholetá chovatelka ruských modrých a současná mezinárodní posuzovatelka koček paní Jana Knýová z Prahy. Dále jsem se dozvěděl, že se ještě téhož roku Elsa zúčastnila chovného svodu, kde ji tehdejší posuzovatelka JUDr. Hofmannová přeřadila do plemene ruských modrých. Nikdo tehdy netušil, že "bezpapírová" Elsa se stane prabábou krásných ruských modrých koček chovaných nejen v Československu. Chovatelská stanice Rosa Glauca za těch více než třicet let odchovala na 150 koťat tohoto plemene. Některá z nich šíří slávu "české chovatelské školy" v Rakousku, Německu, Francii, Itálii, Řecku, Skandinávii a dokonce v USA dodnes.

Otcem druhého vrhu Elsy, který se narodil v roce 1977, se stal na tu dobu nádherný "rusák" Jonas Lefine z německého Liebecku. Z tohoto krytí se narodili Galanthus, Gloriosus, Glycinus a Godetia. Téhož roku se u paní Knýové probudil dřímající chovatelský cit a pro rozšíření chovné základny tohoto plemene dovezla z NSR plnorodokmenovou kočku Zinaidu Anderida. Bylo ji přiděleno číslo plemenné knihy ČPKK 1/ 77/ RUS.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA