NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > duben 2009 > Abeceda naší přírody – „D“ [1. strana ze 2 stran]

Abeceda naší přírody – „D“

To vše jsou živočichové, které můžeme potkat v naší české přírodě, jak sedí v koruně dubu, lezou po kmeni douglasky či listu divizny. Vše začíná na „D“ a není toho zrovna málo. Já mám však svůj prostor na dnešní příspěvek omezen, a tak vybírám pár nejznámějších zástupců z říše ptáků a savců.

Datel černý

U nás největší druh patřící do řádu šplhavců, čeledi datlovitých. Na rozdíl od svých blízkých příbuzných strakapoudů, datlíka tříprstého a žluny zelené či šedé je celý černý s výraznou červenou čepičkou. Hnízdí výhradně v dutinách stromů, které si svým silným zobákem dokáže sám vytesat i v tak tvrdém dřevě, jakým je kmen buku. Je vázaný na rozsáhlé lesní komplexy s většími stromy, s dostatkem starých dřevin a přirozené potravy. Říká se o něm, že je to doktor lesní a že všechny nemoci sní, ale v dnešních monokulturních lesích s mladým podrostem to vůbec nemá snadné. Proto také jeho populace na našem území dlouhodobě stagnuje a ročně kontrolujeme pouze 3 až 8 hnízd. V těchto dnech probíhá u datlů jejich tok a obsazování hnízdních lokalit. Jeho hlasité volání v podobě dlouhého pískavého "kliééé" je nezaměnitelné a přesto, že připomíná spíše pískání káně lesní, tak patří právě datlovi. Hlasovým projevem se ptáci vzájemně svolávají a zároveň chrání svůj hnízdní okrsek. Ten, kdo viděl pohádku "Ať žijí duchové", si zcela určitě vzpomene na pronikavý pískavý zvuk, který podbarvoval napínavé noční scény, kdy se na pasece zjevoval starý rytíř s vílou Leontýnkou. U datla je dále velice zajímavý jeho harpunovitý a dlouhý jazyk, kterým vytahuje larvy brouků z kmenů napadených dřevin. Má jazyk tak dlouhý, že se mu nevejde do zobáku a je složitě veden speciálním "tunelem" v lebce až mezi oči. Rovněž silný zobák a mechanizmus tlumící otřesy hlavy při datlování děr a rozložení prstů na noze jsou pro datla specifické. Ostré drápy, dva prsty nahoře a dva proti nim mu umožňují bezpečně a rychle šplhat po kmenech stromů.

Ročně kontrolujeme několik lokalit dlouhodobě obsazených datlem černým. Kroužkujeme mláďata, pokoušíme se o odchyt starých ptáků na nahrávku. Ono totiž samotné vyndání mláďat z poměrně hluboké hnízdní dutiny přes malý vletový otvor vyžaduje určitou zručnost a um. Právě proto pak do korun vysokých buků taháme na laně ty nejhubenější kolegyně se štíhlýma rukama a dlouhými prsty.

Dudek chocholatý

Další velice známý a zejména v dětské literatuře opěvovaný druh. Každý z nás ho asi bezpečně pozná podle výrazné chocholky na hlavě a šrafovaných křídel. Patří do skupiny srostloprstých, hnízdí rovněž v dutinách starých stromů, ale vytesat si je sám neumí. U nás k hnízdění využívá starých ovocných sadů, stromořadí, alejí, parků a okrajových částí lesa. Bohužel nedostatek hnízdních možností, zánik sadů a monokulturní (průmyslové) pojetí našich lesů nedává dudkům na našem území téměř žádnou šanci a ve střední Evropě je téměř vyhuben. V přírodě ho málokdy potkáte a když už ho vidíte, je to takový zázrak, že to člověka zaskočí natolik, že než najdete dalekohled či fotoaparát, je dudek pryč. Osobně jsem dudka za 15 let své ornitologické praxe viděl snad pouze dvakrát a to je hrozně málo!!! Dudek se živí výhradně hmyzem, většinou ho sbírá na polní cestě či pasece. Nejraději má luční kobylky, krtonožky a nejrůznější brouky. Z literatury jsem se dozvěděl, že dudek na rozdíl od jiných ptáků nemá jazyk a že se velmi rád popelí a téměř vůbec nekoupe. Potravu vždy nejdříve rozklove a pak si ji obratně nadhodí a spolkne. Rád bych zažil časy našich dědů, kdy dudka znal každý kluk a spolu s čápy ho radostně vítal po návratu z Afriky.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA