NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > červenec 2009 > Český fousek [1. strana ze 4 stran]

Český fousek

Historie českého fouska úzce souvisí s historií české, moravské a slezské myslivosti. Psi měli při lovu vždy nezastupitelnou úlohu bez ohledu na dobu, místo nebo konkrétní plemeno. Český fousek patří mezi původní plemena s dlouhou historií, což má ovšem ten důsledek, že o prapůvodu těchto plemen víme mnohem méně než o plemenech vzniklých poměrně nedávno.

První zmínka o českém fouskovi pochází z roku 1348. Podle historického dopisu Viléma Zajíce z Valdeku, uloženého v souboru listin "Věci jagermisterské" na Karlštejně, daroval císař římský a král český Karel IV. ze svého psince Ludvíkovi, markraběti braniborskému, "k bavení se honbou tři psy honné, canis bohemicus zvané".
Po roce 1385 byl už znám i Jagelloncům v Polsku, kam byl z českých zemí dovážen.
Z doby pozdější (1520) pochází pravděpodobně první vyobrazení předchůdce dnešního českého fouska, který se nápadně podobá dnešnímu standardu.
O tom, že se popularita těchto psů mezi šlechtou držela po staletí, svědčí také odstřelové listiny z Hluboké nad Vltavou. Uvádí se v nich, že "slavného honu k ukončení třicetileté války se zúčastnili psi čeští" (1648).
Další doklad o tom, že o předchůdce plemene byl zájem i za hranicemi, přináší Bohuslav Balbín v díle "Miscellania Historica regni Bohemiae" (1679). V příslušné kapitole se tu zmiňuje o "proslulých loveckých psech českých", kteří byli rozšířeni ve slovanských i germánských zemích a pro jejich výjimečné schopnosti bylo pojmenování "český pes" užíváno i pro jiná hrubosrstá plemena ohařů.
Pokládá se tedy za prokázané, že pes český byl úspěšně používán k lovu už od dob raného středověku.

Prvním zveřejněným standardem českého fouska (tehdy českého ohaře) se stal podrobný popis psa od berounského lesmistra Josefa Viléma Černého (1882 – "Myslivosť – Příručná kniha"), který si uvědomil rozdíl mezi českým psem honným z doby Karla IV. a psem druhé poloviny 19. století, ze kterého se po několika staletích stal český ohař, proslulý a žádaný po celé Evropě.
Z této doby pochází i rozsáhlé dílo německého kynologa Hannse Marii von Kadicha (1888 – "Der stichelhaarige deutsche Vorstehhund"). Zabýval se v něm sice hrubosrstými ohaři, ovšem jako Němec pokládající celou střední Evropu za německý region neměl potřebu českou a moravskou kynologii od německé zásadně rozlišovat. Pominul již existující zmíněný standard českého ohaře, ale došel k závěru, že hrubosrstí ohaři jsou původní formou, která se vyvíjela poněkud specificky v různých částech Evropy. Zvláštní obhajobu věnoval zejména (tehdy pouze) v Hessensku běžnému ostnosrstému ohaři a ve snaze dokázat, že jde o plemeno více rozšířené, nechtě potvrdil, že ostnosrstý český pes tu byl již dříve: "…starší ostnosrstí němečtí ohaři byli velmi silně rozšířeni také v rakouských zemích, jmenovitě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku." Uvádí rovněž, že čeští lovci byli žádáni po celé Evropě jako výcvikáři, kteří si s sebou pro ten účel brali své vlastní psy, známé jako čeští psi, a že k oživení chovu německých ohařů byli na krajových výstavách v Rakousích, konkrétně v Čechách a na Moravě, vybíráni nepřekřížení, původní psi.

K zachování "původního českého psa, který úpí pod habsburským jhem" vyzývá členy České lesnické jednoty v roce 1890 písecký kynolog Josef Zenker. V Písku také začíná rokem 1896 moderní historie plemene. Zásluhou Ferdinanda Sekyrky se tu stává prvním organizovaným klubem "Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek". Pes český, nazývaný i český ohař, tu dostává dodnes platný název český fousek – přívlastek český z národní hrdosti a fousek z důvodu už zažitého lidového pojmenování podle nápadného dlouhého vousu.
Činnost Klubu však neměla dlouhého trvání, protože čeští psi nesměli být v rakouských plemenných knihách zapisováni, a spolek navíc nepřijal za jednací řeč povinnou němčinu – takže byl z moci úřední rozpuštěn.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA