NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > srpen 2009 > Mérenský kůň [1. strana ze 2 stran]

Mérenský kůň

Že jste o něm ještě příliš neslyšeli? Není divu, u nás se jich zatím chová jen poskrovnu. Jejich obliba ale velmi rychle roste – popularitu si získávají díky své pracovitosti, odolnosti, skromnosti a výbornému charakteru.

Původ a historie

Tento černý koník (nazývaný někdy také ariéžský – podle řeky Ariége) je doma na východním svahu Pyrenejí – pohoří, které odděluje Francii od Španělska. Pojďme se ale podívat, kam až sahá historie tohoto koně.
Mérenský kůň je zřetelně potomkem divokých příbuzných tarpana. Někteří autoři se domnívají, že je potomkem vymřelých koní z poslední doby ledové, kteří jsou vyobrazení na stěnách francouzských jeskyní a vyznačují se výrazným vousem v zimní srsti. Plastiky a nástěnné malby v jeskyni Niaux u Ariége, vytvořené před 30 000 lety, skutečně ukazují černého "horského pony" v zimní srsti s charakteristickým vousem. Tento vous však nemusí být nutně pojítkem mezi mérenským koněm a jeho prapředkem – stejně tak může jít o pouhé přizpůsobení se drsnému podnebí, stejně jako chlupaté boltce, krátký rous na spěnkách a velmi bohatá hříva i ocas. Koně vyobrazení v jeskyních byli samozřejmě divocí, kresby ale přesto naznačují, že si dnešní mérenský kůň uchoval řadu primitivních znaků. Předpokládá se však, že toto plemeno vzniklo křížením místních koní s těžkými klisnami Římanů. Je tedy patrné, že jde o velmi staré plemeno – předkové ariežského koně žili na horských pastvinách zřejmě již dávno před přelomem letopočtu, protože antičtí autoři se o tomto koni zmiňují jako o velmi vyhraněném typu. Zmínku o něm najdeme i v Caesarových Zápiscích o válce galské. Za tisíciletí chovu však pravděpodobně došlo ke značným změnám, protože ku zušlechtění plemene byli použiti jak těžcí tažní koně, tak i arabská krev.
Dokonce i dnes můžeme najít volně se pasoucí koně v horských údolích na hranicích Španělska a Andorry. Na některých místech totiž stále přetrvává tradiční forma chovu, která spočívá v sezónním střídání hor a údolí. Proto jsou mérenští koně natolik odolní a přizpůsobiví. Rozmnožování u takto chovaných jedinců probíhá rovněž přirozeně – přímo na pastvě. Plemenná kniha byla založena v roce 1947.

Popis a charakteristika

Mérenští koně jsou někdy zařazováni jako koně, někdy jako pony. Jejich výška se pohybuje mezi 133 a 149 cm, tento údaj se však zdroj od zdroje liší. Barva je vždy černá. Říká se, že se u tohoto plemene ustálila černá barva údajně proto, že ho používali pašeráci, pohybující se mezi Katalánskem ve Španělsku a mezi francouzským krajem Rousillon.
Konstituce mérenského koně vycházela z jeho využití a způsobu chovu: pracovali především jako soumaři a pracovní koně ve velmi neschůdném prostředí; z těchto dob si zachovali úžasný smysl pro rovnováhu, schopnost překonávat nejrůznější terénní překážky a vynikající orientační smysl. Většinu času trávili na horských pastvinách, proto jsou velmi skromní, odolní vůči chladu, mimořádně houževnatí a netrpí téměř žádnými chorobami.
Mérenský koník je stavbou těla typický soumar: má dlouhý, silný hřbet, široká prsa, plochý kohoutek, rovnou, strmou plec a lehce spáditou záď. Má poměrně lehkou a výraznou hlavu, s náznakem štičího profilu a plochým čelem. Žuchvy jsou na tak malého koně pozoruhodně vyvinuté, zřejmě pro nutnost spásat tuhou horskou vegetaci. Oči jsou jasné a živé s mírným výrazem. V zimě pokrývá čelisti již zmíněný "vous" z delší srsti. Krk je krátký, rovný a poměrně mohutný, hříva je bohatá, načechraná, na omak drsná. Jako většina horských koní nemá korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna (tzv. "kravský postoj"). Nohy mají nápadně krátké holeně, ale velmi pevné, dobré klouby. Kopyta jsou mimořádně tvrdá a zdravá, s velmi hustou rohovinou, podkovy tedy nejsou nezbytné. Jako jízdní koně se používali zřídka, jednak pro svou malou výšku a jednak proto, že jejich krok není právě příjemný, je dosti tvrdý. Na druhé straně pro turistiku v horském terénu v tomto kraji neexistuje lepší plemeno. Jistota, s jakou se pohybuje mezi skalami, balvany a bystřinami je imponující.

Povaha

Zdá se vám tento černý chlupáč jako dobrák od kosti? Nenechte se zmást. Jako většina poníků má i ten náš značně svérázný charakter. Je to zvíře soběstačné, velmi bystré, žijící dosud převážně polodivoce, proto zacházení s ním vyžaduje dobrou znalost jak povahy koně, tak i prostředí, v němž se pohybuje. Jakmile ho ale poznáte trochu blíže, překvapí vás jeho laskavá, milá a vstřícná povaha. Je o něm známo, že má tendenci přilnout k jednomu člověku, který se o něj stará a pracuje s ním.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA