NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2011 > Německý špic [1. strana ze 3 stran]

Německý špic

Týden s velkými kočkami s časopisem National Geographic

Portrét plemene

Historie špiců

Špicové jsou velice široká skupina plemen výrazných exteriérem i početně. Kromě německého špice je FCI uznáno, více než čtyřicet dalších špiců, abecedně vzato třeba od akity inu přes čau čau, peruánského naháče či sicilského chrta po dejme tomu thajského redgebacka.

Přes výrazné rozdíly ve velikosti, proporcích, kvalitě srsti, barevnostech i povaze mají špicové některé společné typické znaky: vztyčený ocas stočený nad hřbet, špičatou vlčí tvář, krátké a vysoko nasazené vztyčené uši, hranatý tvar těla a charakteristickou srst odstávající od kůže, na krku s límcem hustší kožešiny.

Špicové patří k nejstarším typům domácích psů a pozůstatky jejich možného předka, psa rašelinného (někdy překláno bahenního), jsou nalézány v sídlech střední a mladší doby kamenné v Evropě i v Asii.

Všichni milovníci špiců rádi připisují "svému" plemenu co nejstarší a tedy nejvzácnější původ, takže posunuli význam slov pes rašelinný (Canis Familiaris Palustris) ke špici rašelinnému. Přinejmenším to tvrdí H. Räber, který věnoval (i) špicům ve své dvoudílné encyklopedii plemen, značnou pozornost i prostor.

Přesto i on řadí špice k nejstarším formám domácího psa, vzniklého v dobách, kdy člověk téměř jistě do chovů v dnešním slova smyslu nezasahoval. Už Xenophon na přelomu 3. a 4. století př. Kr. popisoval liščího psa, což snad mohlo být střední špicovité plemeno s červenohnědou srstí, a podobné psy jsou k vidění např. na mykénských terakotách už z doby 1200 př.n.l., na pozdějším obrázku na džbánu z Attiky (kolem r. 400 př.n.l.) nebo na náhrobní stéle z ulice hrobů v Athénách (56 př.n.l.). Zobrazovaní psi tu mají přinejmenším tři ze základních znaků špice, a to špičatou tvář, vzpřímené uši a stočený ocas.

V ještě dávnějších dobách, kdy ještě byla Evropa z velké části zaledněná, stěhovali se lidé za příznivějším klimatem do Asie a na Sibiř, a z Čukotky a Kamčatky dál na severoamerický kontinent. Tak se původní typy špiců dostaly do jihovýchodní Asie (batacký špic), Číny (čau-čau), Korey (např. giljacká lajka), na Kamčatku (korjacká lajka) a ze Sibiře opět až do severozápadní Evropy. Na britské ostrovy přitom kupodivu tito psi nepronikli a Angličané tedy vlastní špice nemají. Ve střední Evropě se našly pozůstaky předchůdců keeshonda, šiperky aj. O něco později se špicové dostali z Číny do Japonska, kde z nich vznikaly místní orientální variety.

To, že se dnes někteří špicové nazývají přívlastky označující místa (špic finský, japonský, norbotenský, vaestgoetlandský nebo německý), neoznačuje místo původu špiců jako skupiny, ale skutečně jen a jen místní příslušnost, nebo pozdější zemi původu konkrétního plemena.

Ostatně stejně jsou na tom špicí plemena, která přímo slovo "špic" ve svém názvu nemají: aljašský malamut, italský volpino, kanárský podenco, sicilský chrt, západo- nebo východosibiřská lajka...

Dlouho panovala domněnka, že špicové přišli z Pomořan, tedy z území u Baltského moře, které dnes spadá pod Polsko a Německo. Zcela jistě se tu vyskytovali a pravděpodobně v hojné míře, takže když se šířili dál po Evropě, automaticky byli nazývání Pomerian (v Anglii), Loulou de Poméranie (ve Francii), Pommerska Spet- zen (ve Švédsku) a dokonce i v jižnějších částech Německa ho označovali jako Pommerle, protože oni měli "své" Mannheimmerny.

Výsledkem pozdějšího záměrného křížení se stala velká plemena špiců určená k tahání břemen, na severu Německa zas pomáhali špicové jako doprovod nákladních povozů, hlídali náklad a ve stájích lovili krysy. Vysloužili si tím označení povoznický špic, a dokonce se v té době tvrdilo, že na hlídaném nákladu lpí víc, než na svém pánovi. Odtud nejspíš pramení nepravdivá charakteristika špice jako psa, kterému chybí oddanost. Opak je pravdou, protože podle líčení pocházejícího z roku 1872 (F. Specht citovaný v Räberově encyklopedii plemen) byli špicové natolik vázáni na své pány - kočí a formany -, že spali jen tehdy, když člověk bděl, a to na jeho klíně, a když pán za jízdy usnul, špic nejenže hlídal, ale taky poháněl koně a vyhledával jim nejschůdnější místa na cestě.

Příslovečné ostražitosti špiců se využívalo i jinde. Například v okolí Stuttgardu hlídali vinice nejen před lidskými zloději, ale dokonce prý štěkotem zaháněli i loupeživé ptactvo, a například u Bochumi pomáhali u stád skotu, což dokazoval i pomník na tamním náměstí. Jeden čas dokonce rozdíly mezi špicem a ovčákem splývaly, což dokládá i staré označení "Hütespitz" – pastevecký ovčák -, a už zmiňovaný F. Specht ve své době tvrdil, že "ovčák patří v první řadě ke špicům." Není proto divu, že prvním sdružením, který špice zastřešoval, byl Spolek pro ovčáky a špice.

Vývoj německého špice

Nejběžnější varieta špice v Německu se vyskytovala v okolí Kolína nad Rýnem, Cách a Düsseldorfu a šlo o špice velké, obvykle v barvě vlčí šedi. Bývali asi nejčastějším selským psem, ale špice vlastnila například i rodina Mozartů a později také poslední württemberský panovník Vilém II.

Ovšem už ke konci 19. století se obliba špiců v Německu vytrácela a začali být nahrazováni jinými plemeny. Němečtí chovatelé se proto v roce 1899 sdružili v Elbersfeldu do samostatného Spolku pro německé špice, ve stejné době vznikl i Frankfurtský klub špiců.

Podle velikosti se rozlišovaly pouze dva rázy – špic velký (s kohoutkovou výškou 30 až 35 centimetrů, což odpovídá dnešnímu střednímu typu) a špic malý trpasličí (kde se neudávala výška, ale hmotnost: max. 4 kilogramy - což by odpovídalo 25 cm vysokému psovi, který by se tedy dnes "vešel" do typu malý, nikoliv trpasličí špic. Až v roce 1906 stanovila tzv. Konference delegátů výšku malého špice na 26 centimetrů). V roce 1910 se oba stávající spolky spojily a od té doby existuje spolek jeden, s názvem Klub pro německé špice.

Co do barevnosti, vyskytovaly se snad všechny barvy, které pes může mít. Za nejstarší formu byl považován vlkošedý špic, na severu Německa se vyskytovali převážně bílí, na dolním toku Rýna šedí a na jihu černí špicové. Tehdejší chovatelé se už tehdy snažili vyhýbat modrému zbarvení, protože to s sebou neslo vady osrstění (tzv. syndrom modrého dobrmana). Oceňovala se postava s kvadratickým rámcem těla a bohatost srsti, zejména plná kadeřavost krku a velkoryse osrstěný ocas položený přes hřbet.

Zmíněný spolek rozhodl na svém prvním Generálním shromáždění o zřízení plemenné knihy pro špice a stanovil i popis plemena. Uznány byly dvě velikosti v barvách černá, bílá, hnědá, ryšavá, šedá a strakatá, a po diskusích mezi zastánci kulatých versus plochých lebek zvítězili příznivci "vlčích" hlav.

Od roku 1905 byli vlčí špicové chováni na velikost, s výškou alespoň 45 centimetrů, a jiné barvy měly stanovených 40 centimetrů; nic mezi tím. Ještě v roce 1955 byla zamítnuta "střední" velikost.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA