Morčata

Sdílejte článek s přáteli

Jan Šimeček

 kliknutím náhled zvětšíte

Morče divoké

Divoce žijící morčata vypadají výrazně jinak, než naše dnešní domácí mazlíčci. Především jsou zhruba o třetinu menší, s delší a špičatější hlavou a s hrubší a tvrdší srstí, zbarvenou kvůli ochraně před predátory šedohnědě. Jsou také velmi hbitá a čilá, údajně dokážou vyskočit až do výše jednoho metru; a především jsou to zvířata noční. Rozhodně byla natolik přizpůsobivá, že se rozšířila po celé Jižní Americe, od argentinských nížinných pamp až po značné nadmořské výšky And. Žijí v norách, které si buď sama vyhrábávají, nebo si přivlastňují nory jiných druhů.

Historie divokých morčat je stará nejméně 9 000 let. Patří k řádu hlodavců a známo je nejméně devět poddruhů. Kromě morčete divokého jsou to například morče lasicovité, horské, brazilské a další.

Morče domácí – pig, cochon, schweinchen

Kdysi dávno chovali staří Inkové morčata jako užitková zvířata, ze kterých získávali nejen maso, ale také kožešiny. Incká říše, tedy území, kde se dnes rozkládá Chile a Peru, je tudíž pravlastí domestikovaných morčat. Dokládají to jejich mumifikované pozůstatky nacházené ve zdejších vykopávkách. Morčata pravděpodobně sloužila i jako obětiny.

Polodomestikovaná morčata jsou chována v Jižní Americe dodnes. V některých oblastech se drží v kamenných ohrádkách, jinde ve zmenšeninách lidských obydlí; někde jsou pokládána za přilepšení ke stravě, a někde zas slouží šamanům pro léčebné účely.

Pokud by se snad některý z dnešních chovatelů morčat hodlal pohoršovat nad mravy a chutěmi Indiánů, pak by měl vědět, že hlad je nejlepší kuchař i pro Evropany. Těžko věřit, že by se "prasátko", jak je v mnoha jazycích morče nazýváno, jmenovalo zrovna takhle jen pro svou vzdálenou podobu s pašíkem...?

Že by se snad morčaty živil Kryštof Kolumbus osobně, to doloženo není, ovšem o setkání s těmito ochočenými zvířaty se ve svých zápiscích sám zmínil. Další španělští a holandští Kolumbovi následovníci už si ale morčata brali s sebou při cestě domů na palubu, pravděpodobně jako pojistku pro případ, že by došly zásoby potravin. Mnohá zvířata dlouhou plavbu přestála bez ztráty života, o čemž svědčí fakt, že už kolem roku 1680 bylo v lepších rodinách módou pořídit morče jako luxusní hračku dětem.

Morče ze zkumavky

Masové obliby se morčata dočkala až po skončení druhé světové války, samozřejmě už nikoliv jako zdroj masa, ale jako roztomilí, prostorově i jinak nenároční společníci. Za zemi původu morčete-domácího mazlíčka můžeme, teoreticky vzato, pokládat ne Peru či Chile, ne Španělsko nebo Holandsko, ale Anglii. V Anglii získávala morčata rychle oblibu i pro svou cenovou dostupnost, a kdo jiný než Angličané, mohli také začít pořádat první výstavy morčat. Odtud se také začala šířit i na kontinent.

Indiánští léčitelé v Peru nebo v Bolívii používají morčata jako medicínský prostředek; obecně vzato, co jiného je chov a testování morčat pro laboratorní a výzkumné účely v našich podmínkách? I peruánský šaman určí z vnitřností morčete, co sužuje nemocného člověka...

Výzkum, kterému rádi říkáme "moderní", zkoumá morčata (rovněž) pro účely farmakologie, mikrobiologie, imunoligie, parazitologie a dalších oborů. Zaštiťován je alespoň zákonem na ochranu proti týrání zvířat, nebo závaznými limity chovatelských ploch (co do rozměrů, teploty a vlhkosti) i délky navykacích fází před vlastním experimentem... Utěšit nás může fakt, že morčata se významně podílela na vývoji léků proti záškrtu a tuberkulóze.

Morče nejen pro člověka

Morčata našla ke své smůle i další uplatnění. Když je v civilizovaných zemích (už) nekonzumují lidé, slouží jako potrava pro plazy, šelmy a dravé ptáky. Například samice orla královského, prý spotřebuje k odchování jednoho hnízda až 500 dospělých morčat.

V našich končinách, byla morčata až do devadesátých let minulého století, chována především, jako krmení pro jiná zvířata a pro výzkum; v domácích chovech jen okrajově. To se samozřejmě v posledních dvaceti letech změnilo, vzmáhá se "papírový" chov (jen v České republice je zapsáno přes pět set chovatelů čistokrevných morčat) a zdejší standard uznává řadu různých plemen.

Morče a člověk

Morčata mají tisíckrát dokonalejší čich než člověk, díky čemuž rozeznávají jak různé jedince ve skupině, tak svého pána.

Dalším důležitým a skvěle vyvinutým smyslech je sluch, se specializací na velmi vysoké frekvence. Morčata dokážou vnímat ultrazvuk až 100 kHz. Vysokým hlasem svolává v přírodě matka mláďata, a taky domácí morče můžete naučit přiběhnout na zvukový signál. Zapískat vždycky při podávání krmení se vyplatí, pokud budete chtít své morče kdykoliv rychle přemístit.

V pořadí třetím "top" smyslem je zrak. Existují sice ve zvířecí říši druhy s dokonalejším viděním, ale morčata dokážou jako jedna z mála i rozeznávat barvy a vidět za šera.

Posledním důležitým smyslovým orgánem, jsou hmatové fousky na stranách čenichu a tlamičky.

Člověk má u morčat pomyslnou černou tečku. Nezodpovědní chovatelé mají na svědomí morčata zdivočelá – tedy zvířata, která se z domácího chovu buď nedopatřením, nebo záměrně dostanou do voné přírody: už ne do přírody jihoamerické, ale evropské. Morčata jsou sice velice adaptabilní, téměř všem podmínkám a podobné přesuny často přežívají; není to ovšem nic citlivého ani vůči nim, ani vůči naší typické středoevropské fauně a flóře.

Morče a morče

Morčata jsou zvířata se silně vyvinutým sociálním instinktem. V přírodě i v zajetí jsou nejspokojenější, když mohou žít ve skupině. V rámci společenství mezi sebou komunikují prostřednictvím zvukových i jiných prostředků. Například kvíkáním se morče dožaduje pozornosti, ať už jde o mládě prahnoucí po přítomnosti matky, nebo o dospělé zvíře, které má na něco chuť; bubláním vyjadřuje spokojenost a pohodu - a samice jím taky dává najevo, že je v říji; cvakání zubů naznačuje strach, hrozbu nebo zlost; a zpívání není přesně rozklíčované, ale je možné, že je reakcí na stres nebo na sociální tlak.

Dobře fungující komunikace včetně poplašných signálů umožnila morčatům přežít celá tisíciletí v prostředí plném predátorů – stejně jako dnes díky jí prosperují i v rámci jedné chovné skupiny.

Sdílejte článek s přáteli

• > ročník 2011 <
• prosinec
• listopad

1. Německý špic
2. Silvestrovské ohňostroje
3. Móda na zimu
4. Národní plemena
5. Tady žiju přece já!
6. O povídání s Itynkou podruhé
7. Malá plemena psů
8. Život v 7 bodech
9. I psí bouda potřebuje zateplit
10. Otázky pro chovatele
11. Myslivost
12. Memoriál Karla Podhajského
13. Výživa psů v holistickém pojetí
14. Dušičková návštěva hřbitova se psem
15. Memoriál Jirky Pokorného
16. Noční hrátky oslavily sladkých 17 let
17. Balinéské kočky
18. Chlamydióza
19. Láska z ulice
20. Vy se ptáte, my odpovídáme
21. Holandský teplokrevník
22. Prima tečka za sezonou
23. Co byste měli udělat, když si domů
24. Morčata
25. Vakoveverka létavá
26. Hadilov písař
27. Zimování suchozemských želv
28. Klokani

• říjen
• září
• srpen
• červenec
• červen
• květen
• duben
• březen
• únor
• leden
• > ročník 2010 <
• > ročník 2009 <

---

• > ročník 2008 <

---

• > ročník 2007 <

---

• > ročník 2006 <

---

• > ročník 2005 <

---

• > ročník 2004 <

---

• > ročník 2002 <

---

• > ročník 2001 <

---

• > ročník 2000 <