Vakoveverka létavá

Sdílejte článek s přáteli

Samec s dobře patrnou pachovou žlázou uprostřed černého pruhu na čele.

Popularitu těchto roztomilých vačnatců dokládá řada starších českých názvů: vakoveverka cukrová, vakoveverka krátkohlavá, veverovec létavý, veverovec krátkohlavý, parovník poletuchový, parovník veverový, kuskus veveří.

V osmdesátých létech jsme mohli vakoveverky obdivovat jako vzácnost např. v exotáriu jihlavské ZOO, v současnosti patří k běžným drobným savcům v privátních zájmových chovech.

Základní údaje:

Vakoveverky mají tělo dlouhé 15–21cm. Huňatý, ovíjivý ocas dosahuje délky 16,5–21 cm.

Celková hmotnost se pohybuje v rozmezí 95–170 g. Tělo je zbarveno šedě, na hlavě, končetinách a bocích se nachází kontrastní černá kresba. Mezi předními a zadními končetinami se podél těla táhnou v klidu složené lemy. Při skoku je vakoveverky napnou roztažením končetin a jsou tak schopny pasivního letu, při kterém kormidlují ocasem. Dospělí samci bývají větší než samice, na čele mají pachovou žlázu a nad kloakou výrazná varlata. (Vačnatci, podobně jako ptáci a plazi, mají společné vyústění trávicí a močopohlavní soustavy, tzv. kloaku. Toto latinské slovo znamená odvodňovací kanál, stoku.)

Vakoveverky obývají severní, východní a jihovýchodní Austrálii, Novou Guineu, Bismarckovy ostrovy, vysazeny byly na Tasmánii. V tomto rozlehlém areálu jsou popsány čtyři poddruhy: P.b. ariel, P.b. breviceps, P.b. longicaudatus a P.b. papuanus. Jedná se o zvířata stromová, vázaná na tropické lesy. Vakoveverky jsou společenské, jedno hnízdo obývá pár, nebo i více dospělých jedinců. Zůstávají zde i mláďata z několika vrhů, přičemž dospívající samci skupinu opouštějí a připojují se k jiné. Svá hnízda, nejčastěji ve stromových dutinách, si vakoveverky vystýlají rostlinným materiálem, který přinášejí v chapavém ocasu. Přes den spí v těchto hnízdech, ožívají v noci, kdy tiše a obratně šplhají po stromech a keřích. Dokáží překonat padákovým, klouzavým letem z vyvýšeného místa vzdálenost až 50 metrů. V přírodě se živí sladkým ovocem, nektarem květů, mízou blahovičníků, kůrou, pupeny, hmyzem a ptáčaty. Pro svou zálibu ve sladkostech, jsou v Austrálii označovány jako "sugar glider", tedy "cukrový kluzák, větroň". Ozývají se štěbetavými a cvrlikavými hlasy, v nebezpečí silným, skřípavým křikem, přičemž se brání kousáním.

Chov:

Vakoveverky chováme v páru, nebo ve skupině o jednom samci a několika samicích. Držení jediného zvířete představuje nepřirozenou situaci, která ho traumatizuje. Terárium by mělo být prostorné a vyšší, ideální je velká, pokojová voliéra z hustého pletiva, nebo částečně skleněná. Je nutné vzít v úvahu, že zvířata si označují své teritorium nasládle páchnoucí močí. Terárium musí být dobře větrané. Vybavíme ho větvemi a vhodnými úkryty z kmenových dutin, korkových rour nebo ptačích budek. Vakoveverkám musíme dát k dispozici seno a suché listy, kterými si úkryty vystelou. Dno terária pokryjeme hoblinami nebo drcenou kůrou. Vyhovuje denní teplota 25–28 ?C s nočním poklesem na 22 ?C. Zvířata bychom neměli vystavit teplotám pod 20 ?C, obvykle je nutné část terária vyhřívat, např. lampou přes pletivovou stěnu nebo strop. Letecké schopnosti nám v teráriu vakoveverky nepředvedou, ale můžeme se jimi těšit při jejich občasném kontrolovaném vypuštění do místnosti.

Krmíme především přezrálým sladkým ovocem (hrušky, meloun, banán, kiwi, mango…) a hmyzem (sarančata, cvrčci, larvy potemníka Zophobas morio, švábi, larvy zlatohlávků, noční motýli…). Potravní skladbu lze zpestřit ořechy, květy akátu, slunečnicovým semenem, vařeným vejcem, sladkým tvarohem, strouhanou mrkví, ovocnými jogurty a výživami, holými myšaty, dětskými piškoty. Potravu předkládáme denně navečer. Vakoveverky do určité míry zkrotnou a pamlsek si vezmou z ruky chovatele, a to i přes den.

Samice jsou gravidní 14–17 dnů a až 3x ročně mohou mít 1–4 značně nevyvinutá mláďata, která nosí v břišním vaku. Ve věku 1–2 měsíce je již odkládají do hnízda. Samice kojí 3,5–4 měsíce, po této době jsou mláďata samostatná. Odchov probíhá v celé skupině, samici s mladými nikdy neoddělujeme. Vakoveverky se dožívají stáří 10–12 let, výjimečně i více. Pokud si vychováme mládě, značně se ochočí a zdánlivě splňuje představu o domácím mazlíčkovi. Optimálnější než fixace na člověka, je však pro ně přirozený kontakt ve společenství jedinců stejného druhu.

Sdílejte článek s přáteli

• > ročník 2011 <
• prosinec
• listopad

1. Německý špic
2. Silvestrovské ohňostroje
3. Móda na zimu
4. Národní plemena
5. Tady žiju přece já!
6. O povídání s Itynkou podruhé
7. Malá plemena psů
8. Život v 7 bodech
9. I psí bouda potřebuje zateplit
10. Otázky pro chovatele
11. Myslivost
12. Memoriál Karla Podhajského
13. Výživa psů v holistickém pojetí
14. Dušičková návštěva hřbitova se psem
15. Memoriál Jirky Pokorného
16. Noční hrátky oslavily sladkých 17 let
17. Balinéské kočky
18. Chlamydióza
19. Láska z ulice
20. Vy se ptáte, my odpovídáme
21. Holandský teplokrevník
22. Prima tečka za sezonou
23. Co byste měli udělat, když si domů
24. Morčata
25. Vakoveverka létavá
26. Hadilov písař
27. Zimování suchozemských želv
28. Klokani

• říjen
• září
• srpen
• červenec
• červen
• květen
• duben
• březen
• únor
• leden
• > ročník 2010 <
• > ročník 2009 <

---

• > ročník 2008 <

---

• > ročník 2007 <

---

• > ročník 2006 <

---

• > ročník 2005 <

---

• > ročník 2004 <

---

• > ročník 2002 <

---

• > ročník 2001 <

---

• > ročník 2000 <