NAVIGACE: PlanetaZvirat.cz > Časopis > listopad 2011 > Hadilov písař [1. strana ze 2 stran]

Hadilov písař

Co říkají hvězdy o vašem zvířecím mazlíčku

Hadilov písař je v mnoha ohledech zajímavý africký endemit. Vždyť už jen jeho samotné zařazení mezi dravce, vyvolává otázku, kam že by se měl vlastně mezi těmito, obecně zručnými lovci začlenit. Do samostatné čeledi, podřádu nebo dokonce řádu? Jeho samotná vzhledová odlišnost od ostatních recentních dravců je tak výrazná, a když k tomu ještě připočítáme jeho příbuznost k seriémám, dropům nebo jeřábům, budeme mít s jeho systematickým zařazením, opravdu nemalé starosti.

Ponechme ale vědecké teorie a výzkumy stranou a budeme se držet, již zavedeného začlenění hadilova do řádu dravců (Falconiformes). Dravce zná určitě každý, kdo se alespoň jednou potloukal po polích, loukách nebo lesích. K našim nejznámějším dravcům patří káně lesní a poštolka obecná, tedy ptáci, kteří jsou spolu s hadilovem písařem, zařazeni do tohoto početného řádu. Řádu, který je rozšířený po celém světě. Ovšem v případě hadilova se s ním můžeme potkat právě jen na africkém kontinentě, který je jeho jediným domovem (odtud výraz endemit, tedy vyskytující se výhradně na určitém území, zatímco v ostatních částech světa ho už nezastihneme). Pro hadilova písaře tedy platí, že se jedná o endemita z pohledu celého afrického kontinentu.

V Africe se můžeme s tímto dlouhonohým dravcem setkat ještě poměrně často, při čemž obývá prakticky celý kontinent na jih od Sahary. Má totiž velké štěstí v tom, že mu vyhovuje otevřená krajina, takže případná destrukce lesních porostů nemá na tento druh, tak zdrcující a devastující dopad, jako je tomu u jiných druhů (např. velkých býložravců, dutinově hnízdících ptáků apod.). Biotopem těchto dravců jsou totiž prakticky všechny typy travnatých plání a savan. Můžeme je najít jak na těch nejsušších savanách, tak také na vlhkých, až podmáčených biotopech. Nejdůležitější ovšem je, aby tyto lokality nebyly hustě zarostlé stromy. Naopak mu nejvíce vyhovují krátkostébelné otevřené plochy savan s roztroušenými, nízkými trnitými skupinkami stromů. To jsou ty vůbec nejoblíbenější biotopy, které má hadilov tak rád, a které nalezneme především ve východní a jižní části Afriky.

Nicméně i přes jeho současnou relativně vysokou početnost, nemůžeme tohoto dravce považovat za druh, který si snad ani nezaslouží ochranářskou pozornost. Naopak. V některých zemích dochází k poklesu stavů těchto ptáků, a proto jejich chov (a případně i odchov) v lidské péči má svou nespornou hodnotu. Zvláště pak odchovy v rámci zoologických zahrad, kterých je každoročně snad ještě o něco méně, než pověstného šafránu. A evropské zahrady nejsou žádnou výjimkou, což dokazuje, že ještě ani zdaleka nemůžeme považovat chov a odchov těchto impozantních dravců za zvládnutý. A kdo ví, jak se bude v následujících letech početnost volně žijících hadilovů v přírodě vyvíjet. Může je postihnout stejný osud, jako u jiných druhů. Ty byly dříve také hojné a pak se během několika let staly doslova vzácností. Nemusíme chodit nikam daleko za naše hranice, stačí, když vzpomeneme našeho sysla. Dříve tak hojný hlodavec, který byl dokonce považován za přímého škůdce úrody, je dnes tak vzácný. Ale nebuďme dopředu příliš pesimističtí.

Dobrým znamením pro budoucnost tohoto druhu jsou právě (sice zatím stále ojedinělé) odchovy tohoto druhu v rámci zoologických zahrad. A od letoška se k nim může zařadit i naše zlínská zahrada. Vlastní historie chovu a odchovu hadilova písaře v ZOO Zlín si jistě zaslouží ještě několik řádků navíc. Prvé hadilovy jsme získali už v roce 2002, přesněji 17. dubna. Podle přepravce se mělo jednat o dva páry, zhruba ve věku od 2–3 let, jeden z ptáků byl pak asi již 4letý. Jednalo se všechno o ptáky původem z Tanzánie, takže jejich aklimatizace nebyla úplně jednoduchá. Hadilovové jsou totiž ptáci nároční na klid a velmi snadno se něčeho polekají. Vlastně by se dalo říci, že jsou schopni polekat se téměř všeho. V průběhu našeho chovu se ukázalo, že se jedná o tři samce a pouze jednu samičku, nikoliv o dva páry, jak nám bylo původně slíbeno. U těchto ptáků nepoznáme pohlaví podle zbarvení, protože obě pohlaví vypadají identicky. Nechali jsme si proto rozborem vzorků peří definovat pohlaví našich chovanců a výsledkem byl právě nelichotivý nepoměr vůči samici. Proto jsme se už od této doby věnovali případné možnosti dopárovat zbývající dva ptáky tak, abychom chovali hadilovy po párech. To je totiž způsob, jakým tímto ptáci v přírodě žijí. Jsou to monogamní dravci, což znamená, že se pohybují a žijí v párech. Jednotlivý chov lichých kusů jim moc neprospívá, proto do zahrady postupně přišli ještě v následujících letech další 3 samice.

Sdílejte článek s přáteli

DALŠÍ STRANA